Podivuhodná cesta do Prahy

19. června 2010 v 23:00 | Shiroczek |  Povídky
Takže dneska něco lehčího, je to můj vůbec první sloh, co jsem na gymplu psala, a taky jsem ho měla ukázat rodičům, takže jsem nemohla psát nic 'pořádného'. moje mamka má sice takové 'pořádné' příběhy ráda, ale ne, když je píše její dcera. Prý to vypovídá o mém špatném duševním stavu. no co. Užijte si povídku a nezapomeňte přihodit komentík!



   Jely jsme takhle zase jednou do Prahy autobusem, já a Jitka, a tu najednou sjel autobus ke krajnici, řidič vystoupil a začal ho opravovat.
   "Jitko? Myslím, že to divadlo nestihneme," poznamenala jsem suše.
   "jo, asi máš pravdu. Doufam, že to spraví brzo, za ty lístky jsem dala těžký prachy." Mrkla na mě: "To víš, premiéra."
   Musela jsem s ní souhlasit, dát skoro patnáct set za jeden lístek...
   Dlouho bylo ticho, až se najednou objevil řidič a oznámil nám, že "to nejde vopravit a dopravák má málo busů, aby pro nás nějakej poslal." dále jsme se dozvěděly, že kousek od dálnice je nádraží. Jenže my spěchaly do divadla.
   stopovaly jsme asi patnáct minut, když vedle nás zastavilo policejní auto. Vystoupili z něj dva muži, jeden vysoký, štíhlý blonďák, druhý menší s rezavými vlasy o trochu delšími než jeho kolega. Zeptali se nás, zda víme, že stopujeme na dálnici.
   "Ano, jenže se nám rozbil autobus a my máme lístky do divadla..." začala jsem.
   "...Za který jsem dala fakt slušný peníze, a kterejch by byla vážně škola," dokončila Jitka. Policisté se na sebe podívali a přikývli.
   "Nastupte si, dámy. Prosím." S těmito slovy otevřel ten blonďák (Honza, jak jsme se později dozvěděly. Jeho parťák byl Pavel.) zadní dveře vozu. S obavami jsme nastoupily a za chvíli už auto uhánělo po dálnici.
   Ve voze vládlo stísněné ticho. Já s Jitkou jsme se báli trestu a policisté... Ti prostě mlčeli. Byl to také nakonec jeden z nich, kdo prolomil ticho.
   "Notak, holky. Jedete do Prahy," prohlásil. A hned pokračoval: "Jásejte. To nemáte radost?"
   "Nedělejte si z nás srandu -" začala Jitka.
   "Jitko. Značky. Podívej," zmohla jsem se na pár slov. A opravdu. Vezli nás do Prahy! Stihneme to! Chtělo se m křičet radostí.
   Představení jsme nakonec opravdu stihly, ačkoliv nás moc nenadchlo. Policisté nám ještě každé koupili pytlík hašlerek - prý na rozloučenou.
   Byl to neuvěřitelný zážitek. No opravdu - věřili byste tomu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.