Útěk

9. června 2010 v 19:47 | Shiroczek |  Povídky
Je to tak trochu psychologickej horor, tak jestli někdo nemá tenhle žánr rád, tak nečíst, ale zase až tak hrozný to neni... Jedná se o mojí teprve druhou povídku, tak prosím, buďte shovívaví a těm pár nesmyslům nevěnujte pozornost ;) Navíc jsem ji psala, když jsem byla hoooodně naštvaná a prostě jsem si to potřebovala nějak ventilovat, takže jsem ani moc nepřemýšlela nad stylistikou a logikou - ne že by to teď bylo lepší. Dál se omlouvám za sprostá slova, která se tam, hlavně na začátku, vyskytují a chtěla bych podotknout, že tohle je přepsaná verze, protože ta originální se nedala číst. Kdyby měl někdo zájem o origoš, klidně pošlu mailem nebo sem vložím, ale pochybuju, že by se někdo takový našel. Tak ať se povídka líbí...

  

   "Ty na mě vůbec nečum, sama furt něco žereš, píčo..." zasyčel na mě. Už mě štval opravdu dlouho a když si uprostřed hodiny matematiky vytáhl svačinu a začal mi drobit na sešit, mimochodem vzorně vedený, už jsem to prostě nevydržela.
   "Sklapni, doprdele!" zařvala jsem na něj. Očividně jsem to přehnala, protože učitelka se na mě nehezky podívala a vyjela na mě: "Co si to dovoluješ, sprosťačko? Takhle ječet uprostřed hodiny, a navíc taková slova! Kdo na tebe má mít pořád náladu?"
   "Hm, a kdo má mít náladu poslouchat jeho?" vrátila jsem jí to, ale už jsem se hádala jen tak naoko, aby se neřeklo. Ve skutečnosti jsem byla ledově klidná a hlavně naštvaná, ale ne na něj nebo na učitelku, jen na sebe. Jak jsem to mohla zase dopustit?
   "Tak to by stačilo, na chodbu!" slyšela jsem ještě učitelčin hlas, ale to už jsem odevzdaně mířila ke dveřím. Odcházela jsem, pokorně, klidně. Jako obětní beránek. A já jím byla. Zaklapla jsem za sebou dveře a sesypala se. Podvědomě jsem, ostatně tak jako už mnohokrát předtím, vyskočila na parapet a složila hlavu na kolena. Objímala jsem se a brečela. Po tvářích mi stékaly slzy, slané, hořké, které pro mě byly zároveň osvobozením, jejinou možností, jak se zebe dostat všechen ten strach a bolest, která se ve mně hromadila už takovou dobu. Brečela jsem a přemýšlela nad věcmi, které by miměly být úplně ukradené. Já, malá, ubohá a bezvýznamná, jedna z miliónů, z miliard. Kdo si všimne, že chybím? Kdo? chtělo se mi křičet.
   A v tom mi to došlo. Už mi není pomoci,. Je to můj problém a jestli ho má někdo vyřešit, budu to já. Moje myšlenky chvíli pokračovaly v podobném duchu, ale pak jsem zatřásla hlavou a všechny úvahy z ní nemilosdně vyhnala. Každý, kdo takhle smýšlí, je odsouzen k záhubě. Ne, ikdyž bych si to asi zasloužila, nechci umřít. Ještě ne, ještě je brzo. Jestli zemřu, nechci být jedna z mnoha. Protože chci být někdo. A budu! Chtělo se mi znovu zatřepat hlavou, ale neudělala jsem to. Najednou, plná odhodlání, otevřela jsem okno a na chvíli ztuhla. Přemýšlela jsem. Pak, ani nevím jak, jsem se octla dole, na zemi, a v pořádku. Jak jsem tam stála, shrbená a vystrašená, došlo mi, co jsem právě udělala. Můj první útěk.
   Ne takový, o jakém jsem snila, ale byl to útěk. Škleb na chvíli zkřivil mou tvář. Utekla ze školy, viděla jsem titulky na úvodních stranách zítřejších novin, kdo za to může? Už budu někdo.
   Běžela jsem známými i neznámými ulicemi, probíhala mezi auty a vrážela do lidí. Vítr ve vlasech a láska v srdci. Moje dřívější pocity byly najednou ty tam. Svědomí. Povinnosti. Všechno. Byla jsem volná. Svobodná. nová identita, nový život. Život beze spěchu, se strachem, tajnosti a intrikami. S nocmi strávenými utíkáním policii. S nocmi, kdy budu prodávat své tělo za peníze a ty potom prohraju v kartách. Dny strávené spaním pod keři a lavičkami, v parcích, kam nikdo nechodí. Život, po jakém jsem toužila.

   Stála jsem na skále. Vedle mě seděl Johny, šestiletý chlapec, který utekl z dětského domova spolu se svým patnáctiletým bratrem Filipem. Přibrali mě k sobě, když mě viděli, ale pak se Filip někam ztratil a už jsme ho neviděli. Johny byl ze Slovenska a asi se jmenoval jinak, ale ten malý vystrašený kluk skoro vůbec nemluvil, jen občas řekl něco jako "Tati" nebo "Bráško". Podle přízkuvu bych řekla, že česky umí docela obstojně, stejně mu však byla slovenština bližší. Sedla jsem si k němu.
   "Víš, johny, všechno je těžší, než se zná," začala jsem a můj sen o bezstarostném životě byl rázem fuč. "I já měla svojí rodinu, ale ta mě opustila, když jsem byla ještě malá. Měla jsem pět sourozenců a maminka čekala dvojčátka. Dva z brášků bydleli u babičky a my ostatní jsme měli sotva z čeho poplatit účty a jídlo. Tak mi maminka s tatínkem jednou řekli, že je jim to líto, ale že musím odejít, maminka mi dala pusu na čelo a tatínek mě oblékl do svetru. Pak mě jedna má sestřička, myslím, že se jmenovala Marcelka, vzala za ruku a odvedla k budově s nápisem, kterému jsem nerozuměla, řekla "Ahoj" a rychle zmizela.
   Pak mi měl začít nový, šťastný život. Vlastně začal, ta cedule nade dveřmi byla "Dětský domov" a já si tam našla novou rodinu. Ten čas byl super, jenže všechno musí někdy skončit. Když mi bylo asi devět, přišli si pro mě nějací dva lidé, Marek s Kateřinou, jak jsem později zjistila. Zabalila jsem si věci a oni mě odvezli k malému rodinnému domku. Byli to moji noví rodiče, adpotovali mě. Zase nový život, nová rodina. Jenže tentokrát to bylo horčí. Horší než cokoli. Vůbec mě nechápali, nutili mě do hromady věcí a za odměnu jsem mohla jít později spát nebo jsem dostala větší porci k večeři. Taky jsem třikrát týdně chodila na sezení s psychiatrem, ale pak jsem mu jednou řekla do očí, co si o něm myslím, a Marek s Kateřinou dospěli k názoru, že ta sezení asi nebyl nejlepší nápad. Od té doby jsem neviděla jediného psychiatra. Mám z nich strach. No ale co, nakonec jsem utekla a teď jsem tady." Chlapec koukal kamsi do dálky.
   "Proč?" zeptal se nakonec.
   "Nevím, opravdu nevím. Život je někdy tak krutý." Seděli jsme tam tiše, jeden chápal druhého. johny byl nejlepší společník, jakého jsem znala. Zvláštní byl ten hoch, to ano. Hodně si toho zažíl.
   "Tady máš prachy, kup mi noviny a něco k žrádlu, nebo tady chcípnu. Krám je asi půl kiláku vocaď," řekla jsem zničehonic a podávala mu papírovou padesátku. Překvapeně sebou trhnul a váhavě přijal peníze.
   O dvě hodiny později jsme seděli u vyhaslého ohniště, dojídali housky a popíjeli borůvkovou matonku. Pohrávala jsem si s nožem a četla mu noviny, které přinesl. Byla jsem na třetí stránce, sice jen malým písmem, ale něco lepší než nic. Dodalo mi to odvahu. Vzala jsem párek z pytlíku a kousla do něj, přemýšlejíce, jestli už je čas. Možná ano. Jenže s kým začít? Koho zabít? Já a Johny jsme nepřicházeli v úvahu a nikoho dalšího jsem tu v okolí neznala.  Rozhodla jsem se prostě v noci vplížit do nějakého domu a svou oběť si vybrat.
   Ano. Tak to provedu. A přiložím třetí stranu Práva, na kterou krví oběti napíšu Dítě na útěku vraždí. To máte za to, vy parchanti! To máš za to, ty zlej světe! Vaše Dítě Noci.

   Vražda se povedla, nikdo mě neobjevil. Utíkali jsme lesem a já měla co dělat, abych se celá neroztřásla. Běželi jsme v tom hrozném tichu a jediné, co jsem zažívala, byl strach. A... Hrůza. Hrůza z toho, co jsem provedla, hrůza z toho, co se ze mě stalo. Bála jsem se sama sebe. Vždyť já jsem zabila! Zabila! ZABILA, SAKRA!!!
   Kdykoli chtěl kluk něco říct, poznal novou nadávku a občas i mojí sílu. Neměla jsem na něj náladu. Najednou jsem se zarazila a s úchylným úsměvem se na chlapce povídala. Ten se zarazil, ale nejspíš byl moc vystrašený na to, aby něco řekl. Pomalu jsem vytahovala zrezivělý nůž, který jsem našla na jedné skládce, a chytila chlapce za ruku. Doslova jsem si vychutnávala každou vteřinu, zažívala jsem krásný pocit, který máte, když víte, že po vás zbude jen dobře vykonaná práce a... bodla jsem. A pak znovu a znovu, bodala jsem ho pořád dokola, dokud nepadl mrtvý k zemi. Potom jsem se sesula podél stromu a za vzlyků jsem se probadla do bezesného spánku.
   Když jsem se probudila,  zmocnil se mě strach. Čirý strach ze všeho, jinak se to popsat nedá. johnyho tělo vedle mě v krvavé louži, můj nůž a ruce od krve a čirý strach. Vyhrkly mi slzy a utekla jsem. Bezhlavě jsem běžela a nedívala se na cestu. Byla jsem ztracená.

   Pronásledují mě vzpomínky. Pořád se mi opakuje ta scéna s Johnym. Znovu zažívám ty stavy bezmoci střídající se s záchvaty šílenství. A taky jsem začala mít předtuchy. Odjakživa jsem na ně trpěla a babička říkala, že se to v naší rodině předává z generace na generaci, ale nikdy to nebylo něco tak strašného jako teď. Babička říkala, že za takové sny a předtuchy se kdysi upalovali lidé a já se začala bát, aby mě neupálili také. Viděla jsem lidi, kteří mi chtěli ublížit. Stíny, jak se ke mně kradou a chtějí me zabít, vzít mi život tak, jako jsem ho já vzala Johnymu. a něco, nejspíš ty zatracené předtuchy, mi říkalo, že se stane něco hrozného, a že bych to neměla zkoušet měnit, jinak skončím mrtvá. Ale to skončím stejně.
   Už jsem se rozhodla. Skončím to utrpení, už to nemůžu dál snášet. Zvláštní, jak mám najednou čistou hlavu. Už jsem někdo - a o to mi přece šlo, ne? Už můžu umřít, stejně si nezasloužím žít. Jsem jen chladnokrevný vrah bez motivu - případ, kterej nezachrání ani psychiatři. Toužila jsem po svobodě, po světě Philla Marlowa, po světě tvrdejch chlapů, lidí, co maj sotva na pivo. Chtěla jsem žít naplno - a teď sotva živořím, nemám nic, na čem mi záleží, už jsem klesla moc hluboko do temných koutů své duše. Jsem pevně rozhodnutá. Už si na sebe brousím nůž.
   Možná, že pro ostatní jsem někdo. Ale pro sebe nic neznamenám. Tak jsem chtěla víc, až jsem přišla i o to málo, co jsem měla. Držela jsem si nůž u pasu, pak jsem ho ale namířila na stehno a přikrát si ho rozřízla hluboko do masa. Zavyla jsem bolestí, ale musel ajsem se nějak potrestat, a navíc mě bolest udržovala při smyslech. Jinak bych si to mohla rozmyslet. Pomalu jsem nůž zvedala k hrdlu, když se ozval výstřel, a nůž mi vyletěl z ruky. V ruce mi zůstala krvavá rána. slyšela jsem ještě dva výstřely a pak jsem omdlela.

   Probrala jsem se kdesi v nemocnici a u postele mi seděla jakási žena s tlustými brýlemi. V ruce držela zápisník a něco si do něj čmárala. Když si všimla, že jsem vzhůru, pronesla něco jako "Počkej chviličku, ano?" a pak se se mnou začala bavit. Ptala se na všechno možné a já jsem většinou zarytě mlčela.
   "Je mi líto, co se stalo, Lenko. Víš, jestli se mnou nebudeš mluvit, budu tě muset nechat převést do ústavu a to by se ti určitě nelíbilo. Nechceš být radši se svými rodiči doma, Lenko?!
   Ticho.
   "Co tomu říkáš?"
   Ticho.
   "No, jak myslíš, Lenko. Je to tvá volba." s těmi slovy odešla a já znovu usnula.

   Další probuzení nebylo lepší. Byla jsem v malé místnosti se zamřížovaným oknem a kovovými dveřmi. Pomalu jsem se posadila a potlačila bodavou bolest hlavy. Začala jsem se rozhlížet kolem, když do místnosti vstoupila ta samá žena.
   "Je nám líto, že jsme tě museli převést sem, Lenko, ale jinak to nešlo." Přestala jsem jí poslouchat a věnovala se vlastním myšlenkám.
   "Lenko?" vytrhla mě ze zamyšlení.
   "Hm?"
   "Vnímáš mě vůbec?"
   "Ne," odpověděla jsem v klidu a dál ji ignorovala. Po několika minutách odešla.

   Teď sedím v ústavu a musím podstupovat všemožný pitomý terapie a testy. Tvrdí, že to bude stejný jako dřív, že mě dokážou uzdravit. Jenže já vím, že už to jako dřív nebude. Ponesu si to v sobě navždycky. A kdesi v hloubi své duše jsem za to i malinko vděčná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.